Kapitola 1.-Lov

Když jsem byla nemocná tak jsem si pročetla spoustu povídek na stránkách..a napadlo mě,žhe bych taky nějakou mohla napsat..tak tady je 1.kapitola a uvidíme,co vy na to..:)

Už je blízko…Tak blízko…ještě kousek a má to..cítí to všude kolem…
Duc,duc..
Vnímá jak se jí každý sval,každá šlacha napíná k prasknutí..prudce se jí zvyšuje tep..
Duc,duc..
Cítí krev..vidí tu rudou hřejivou tekutinu..
Duc,duc..
Už jen kousek…stačí skoro jenom natáhnout ruku!!..
,,Co to bylo?!?“
Už zase ji ruší..proč ji nenechají?!?..ona ví co dělat..cítí to v srdci,které se může rozskočit..Je tak strašně blízko..skoro je vidí!!..
,,Zastav!!Tak co to bylo?!?“
Jsou tak hluční,netrpěliví,panovační..bojácní…nenávidí je!!!...
Duc,duc..
,,Tak ZASTAV!!!“
Ale ona jede dál…jediný okamžik,kdy je nemusí poslouchat..ty sobecké arogantní nicky..Jede s větrem o závod..Zrychluje..už se ani nemusí sklánět před nízkými větvemi zasněžených stromů..připadá jí jakoby sami uhýbaly…Dohání je…ví to..žene ji to vřed…
,,Řekneš mi konečně kde je???!!“
Duc,duc..
..do temnoty..do temnoty její divoké a nezkrotné duše..do duší jejích předků…
,,Zastav a počkej na nás!!..“
Ta žena je neúnavná!!...nejraději by ji umlčela…navždy..jediný úder a byl by klid..ale to nemůže…jednou..jednou jim to oplatí..tu bolest!!...
,,Tak stůj!“
,,Sklapni už!Nech ji být!Teď je jen na ní,jak to s námi dopadne..tak ji nechej dělat její práci!!..“
Konečně ticho!..pocítila nečekanou náklonnost k tomu muži co zakročil..neznala ho…byl nový..stejně jako ti ostatní..tak krásné ticho..slyší jenom údery jejího zdivočelého srdce..
Duc,duc..
Najednou to slastné ticho něco naruší..prořízne ho ostrý zlomyslný krvelačný řev něčeho divokého..nezkrotného..nebezpečného..stejně jako ona..Tuhne jí přitom krev v žilách..je to tak blízko..
Černý hřebec se pod ní vzpíná…s divokým zařehtáním vyráží vpřed..Před očima se jí zatemňuje..slastně přivírá oči,popouští hřebci uzdu a nechává své smysly rozletět všude kolem..Plášť jí zvedá nový nápor větru a odhaluje nádherné černé sedlo vykládané stříbrem..je to tak dlouho..tak dlouho co naposledy byla takhle volná..jako pták..jako dravec letící za kořistí..za kořistí,která už nemá kam utéct..
Duc,duc..
Zatavují se..je to tady…
Jako černá perla stojí mezi závějemi stříbřitého sněhu.
Hřebec pod ní zběsile dýchá. I on to cítí… i on je teď volný..Natahuje se a hladí ho bílou rukou po černé šíji…úzké prsty kloužou hřívou a přejíždí po rozehřátých svalech..za stříbrným prstenem zůstala žíně.Rychlým,plavým pohybem ji vytahuje a pouští do větru..Hřebec je neklidný,po jejím dotyku však krotne.
I ona má zrychlený dech. Od rudých rtů se zvedají obláčky páry stoupající vzhůru mrazivým ránem. Uhrančivé fialkové oči zběsile prohledávají okolí..jasně bílé vločky nacházejí konec v havraních vlasech,spadajících přes ramena na záda..S lemem pláště si pohrává ledový vítr,který přináší další a další sníh..
Už jedou.Slyší dusot kopyt,ale nevěnuje mu pozornost.Soustředí se na svůj objev..pod větví leží zvíře..ještě dýchá..
Duc,duc..ticho..
V dálce slyší hlasy..žena a tři muži..nezajímají ji..pomalu sesedá z koně a jde prohlédnout zvíře..
,,Co je to?“
Už zase ten otravný hlas!
,,Gabrielo,drahoušku,buď už laskavě zticha!Meleš celou cestu!Chtěla jsi jít s námi,tak to vydrž!Musí se soustředit..“
Pomalu přistupuje. Musí být opatrná, co když je to past? Pod těžkými botami jí křupe sníh. Cítí jak jí na bledých tvářích vadnou odvážné vločky. Srdce se zklidňuje.Je to moc malé..
Křup!..
Rychle se otáčí. Ještě je tady. Chce ji vidět. To zvíře je jen vzkaz. Chce aby se k němu přidala..nemůže..Pomalu pokleká vedle zvířete a otáčí ho..Je to vlčice..má prokousnuté hrdlo.
Pomalu sáhne pod kabát a vytahuje krásnou štíhlou dýku. Pomůže tomu zvířeti..poslední dlouhý pohled do jantarových očí a nevyslovená prosba o odpuštění..rychlé švihnutí..a vlčice je mrtvá.Na znamení úcty si přikládá ukazovák a prostředník ke rtům..S tím zasune dýku zpět pod plášť a otáčí se na ty namyšlené zrůdy..
Byli tam dva mladí muži v kabátech s límcem vytaženým pod oči. Jeden má plavé dlouhé vlasy po ramena,svázané v uzel. Druhému krátké tmavě hnědé vlasy létají kolem obličeje. Oba sedí na hnědácích..
Třetí muž sedí na ryzákovi. Je o něco starší a zkušenější.Jen s ním je ochotna se bavit..má dlouhý světle hnědý plášť s výšivkami. Krátké šedivé vlasy mu spadají hluboko do zelených očí..Na čele četné vrásky značili kolik toho už zažil..On jediný pro ni něco znamenal..
Ostatní jsou rozmazlenci..hlavně ta dívka..sedí na Grošované klisně, na sobě rudý plášť se zlatou sponou. Plavé vlasy zapletené do dlouhého copu a nos natočený nahoru..ano to je ona..opovržlivě na ni shlíží z klisny..Touží jenom po dobrodružství a zábavě..všichni se řídí podle pravidel..nesmyslných,blbých pravidel..
Jediný muž na ni shlíží jako na sobě rovnou..ostatní ji jen přehlíží..přitom na ní závisí!! Kdyby jenom trochu chtěla..mohla by je tam nechat..domů by bezpečně dostala jen toho staršího..ale ten trest..
,,Je to jen vlk,ale jsme už velice blízko. Měl prokousnuté hrdlo. Byl malý dáreček. Znamená to,že nám ještě dává šanci.příště už neuteče..“..už dlouho nemluvila. Měla jasný,ale klidný zpěvavý hlas. Lehce chraptila a ráda by se něčeho napila..hlavně aby už za sebou neměla ty náfuky..
,,..ještě chviličku strpení můj pane.“prohodila směrem k muži. Ten přikývl a vyčkal, než se znovu vyhoupne dosedla. Za jejími zády si plavovlasý mladík s dívkou vyměnili znechucené pohledy.
Zase byla v sedle…zase cítila tep..slyšela nedočkavé přehrabování hřebce..Tentokrát neuteče!...pobídla hřebce a tryskem vyrazila. Už věděla přesně, kde bude jejich setkání…

Pište plsky všechno co vás napadne..klidně i kritiku..ráda se zlepším...:)